Diskografie České komorní filharmonie 

Linek, Koželuh, Brixi, Rejcha

CD vyprodáno - viz Baroque Bohemia and beyond  

Jiří Ignác Linek není všeobecně známé jméno. První řádek bookletu, který o něm pojednává, nám naznačí proč. Je totiž představitelem hudební kultury českých venkovských učitelů. To je sotva dostatečný podnět k tomu, abychom horempádem běželi a nasadili disk do přehrávače. Linek pravděpodobně napsal hodně přes dvě stě skladeb, včetně určitého počtu vánočních pastorel. Jeho Sinfonia pastoralis (jedna ze dvou tohoto typu, druhou zkomponoval v D-dur a je dostupná na nosiči Supraphon 111 007 – 2) asi byla určena k provedení v jeho místním kostele v Bakově nad Jizerou o vánočních svátcích. Je to radostná skladba připomínající symfonie J. C. Bacha. Je na výsost kultivovaná (ačkoli je zábavné, že opakovaný tón cembala kolem 1´10 připomíná hřebík, který vám zatloukají do čela).Adagio, lpící na rituálu, a přitom nádherné, vede ke krátkému prestu (1´52), které naštěstí začíná před tím, než svou hlavu vztyčí pasáž ve stylu „Sturm und Drang“. Zajímavý Koželuh (někdy lze jeho jméno najít psané jako Kozeluch) je možná znám lépe, ačkoli ani on není příliš známý. Za povšimnutí stojí zajímavá skutečnost, že nedávno vyšel další Koželuh pod stále podnikavou značkou CPD a to jeho oratorium Mojžíš v Egyptě 1978 : 999 940 – 2). Koželuhova činnost měla větší mezinárodní ohlas než Linkova a byla podstatně úspěšnější. Na sklonku 70. let 18. století odešel do Vídně a tam dokonce roku 1781odmítl nabídku, aby se stal Mozartovým nástupcem na dvoře salcburského arcibiskupa. Ihned je nám jasno, že jsme s ním v jiné lize než s Linkem. Zahájení je živé, vzrušené, s tremolujícím vnitřním hlasem vytváří dojem hybné síly a energie. Artikulace skladby je skvělá, stejně jako je skvělá vnímavost hráčů České komorní filharmonie ke koloritu temných harmonií skladby. Ocitáme se v různotvárné krajině, ve které prožijeme potěšující zkušenosti. Líbezné hoboje dodávají zklidňujícímu se adagiu zvláštní kolorit; finále v prestu zde orchestr zázračně udržuje (je snadné představit si, že menší soubory by si zde dovolily polevit v zápalu. Další zastávku na této pouti po neznámých pěšinách českého preklasicismu představuje F. X. Brixi, syn pražského varhaníka, který napsal přes 500 skladeb (mezi nimi přes sto mší). Jeho hudby si značně vážil Mozart, i když na předložených příkladech je těžké přesně posoudit proč. Ne proto, že by šlo o hudbu špatnou, zdaleka nikoli – je elegantní, briskní a svěží a zcela určitě svého hostitele neomrzí – ale jistě příliš velký význam nemá. Od roku 1759 zastával Brixi prestižní místo kapelníka v katedrále sv. Víta. Závěrečné dílo na disku je zdaleka nejlepší. Symfonie Es-dur Antonína Rejchy, opus 41, prostě musíte slyšet. Rejcha byl žákem Haydnovým a učitelem Liszta, Berlioze a Gounoda. Rejchova hudba se uznávala podstatně více v jeho době než dnes.Donedávna snad byl i uznáván víc jako hudební teoretik nebo mezi hráči na dechové nástroje pro svá díla pro dechové soubory. Prezentovaná symfonie je datována během skladatelova prvního pobytu v Paříži (1799 – 1802). Je krásně propracovaná – povšimněte si, jak se allegro vkrádá po úvodu v largu. Imaginativní andante un poco adagio s bohatými variacemi posluchače vede k jemnému menuetu a k triu a finále („un poco vivo“), jež nás střídajícími se nálady nepřestává překvapovat. Je to fascinující disk s málo známou hudbou, mistrovsky provedenou prvotříd-ním komorním orchestrem. Jak se zdá, je disk dostupný za střední cenu, což je další pobídkou k jeho zakoupení. Z biografie orchestru vyplývá, že Česká komorní filharmonie podniká svá turné hlavně do Německa, Švýcarska, Rakouska a Beneluxu. Zajímalo by mě, zda by se dala přesvědčit, aby také potěšila přízní naše břehy?

Colin Clarke